Recenze: Pamatuj na smrt - Aleš Novotný

Anotace

Středoškoláci Adam a Martin vyrůstali u prarodičů v Praze. Teď se ale stěhují na maloměsto, k otci kriminalistovi, který o ně léta nejevil zájem. Cestu si k němu hledají jen těžko, a navíc si musejí zvykat na novou školu a ne vždy kamarádské spolužáky. Než se ale kluci stihnou trochu zabydlet, městem otřese starý zločin, na který se málem zapomnělo - v lese najdou tělo roky pohřešované dívky Sáry. Další vražda na sebe nenechá dlouho čekat a co hůř, s tou první zcela očividně souvisí. Mezi lidmi v městečku propuká nervozita a strach a Adam, kterému okolnosti případu nedají spát, se vrhá do vyšetřování na vlastní pěst. Je totiž více než jasné, že vrahem je někdo, koho zná...

"Městečko bylo zalito bledým světlem prosakujícím mezi planoucími mraky na obloze. Pouliční lampy už svítily a po silnici se ploužila mozaika stínů. Řadové domy byly seřazeny jako vojáci v pozoru. Listí padalo ze stromů a umocňovalo všudypřítomnou pochmurnou atmosféru."

Tenhle young adult thriller mě uchvátil. Ne snad úžasnou zápletkou a velkým množstvím nečekaných zvratů, ale spíš něčím tak základním, jako je slovní zásoba. Tohle je něco, co prostě chcete číst, protože pomalu každá věta je skvostná. Snad všichni byli na škole aspoň jednou nuceni hledat v textu jazykové a básnické prostředky, a tady by to šlo úplně samo. Text k tomu kolikrát vyloženě vybízí. Ale uznávám, že někoho by to mohlo po pár stovkách stránek už trochu prudit.

Navíc knížka nebyla ochuzena ani o sarkasmus a ironii, což já vždycky srdečně vítám.

"Sekačku jsem nechal v garáži. Víš, jak se zapíná, ne?"
"Jo, třikrát zvolám: ,Vzplaň, spalovací motore!´ a obětuju pannu. Nejsem malej."

Teď ale něco trochu míň pozitivního. Příběh sice nebyl nudný, ale závěr mě snad i zklamal. Pracně budované napětí se zničilo během "velkého finále", kdy se pachatel přiznal. Metoda, která byla v tomto případě použita k získání doznání, byla tak banální, že by to napadlo snad každého, kdo někdy četl knihu nebo viděl seriál s krimi tématikou.

Taky mi zrovna nevyhovovaly pasáže, kdy nějaká postava (kromě té hlavní) začala vykládat něco ze své minulosti, obvykle z toho důvodu, aby vysvětlila své chování. Ne že by to bylo nudné, spíš mi přišlo zvláštní, že prostě jen tak má najednou chuť se vykecávat, přestože do té doby o tom zarytě mlčela. To se stalo minimálně třikrát a asi vždycky se ostatní tvářili, jak to strašně chápou, a byli to zase největší kamarádi, i když před oním monologem se nemohli ani cítit.

Ale vlastně to byla jen málá zklamání a celkově vzato, byla knížka dobrá, přestože ne nějak přelomová. Ale ten jazyk... bože, to by snad stálo za to, přečíst si ji znovu.

"Čau, kde jsou ti dva?" sondoval jsem, když jsem usedal mezi Juditu a Filipa.

Frázi, že někdo sondoval, bych bral jako zajímavé zpestření... kdyby těch formulací nebyly desítky.  Jako vážně, to bylo to, co mě na knížce iritovalo snad nejvíc. Bylo to tam pořád. I když někdo by si toho možná ani nevšiml... nemáte zač ;)